Orgány činné v trestním řízení (OČTŘ) se při vyšetřování hospodářské kriminality běžně obracejí na korporace s požadavkem na vydání účetních či jiných interních materiálů. Základní procesní oporu nacházejí v § 8 odst. 1 trestního řádu (TŘ), který ukládá „státním orgánům, právnickým a fyzickým osobám“ povinnost vyhovět dožádáním OČTŘ. Na druhé straně ale stojí ústavně zaručené právo nebýt nucen k sebeobviňování a jeho legislativní reflexe v § 78 odst. 3 TŘ. Výsledek však není vždy intuitivní: někdy společnost dokumenty vydat musí, jindy je může legitimně odmítnout.
Obecný úvod k zákazu nucení k sebeobviňování včetně relevantní judikatury a jednotlivých aspektů nad rámec povinnosti k poskytování dokumentů jsme rozvedli v samostatném článku na webu, který doporučujeme k přečtení.
Rozhraní mezi § 8 a § 78 odst. 3 trestního řádu
Podstatou napětí mezi oběma ustanoveními je střet obecné ediční povinnosti (§ 8 odst. 1 TŘ) s ústavně založeným privilegiem nebýt nucen k sebeobviňování (§ 78 odst. 3 TŘ ve spojení s čl. 40 Listiny). V praxi se proto musí vždy nejprve určit, v jakém procesním postavení se právnická osoba nachází a jaký vztah mají požadované dokumenty k předmětu trestního stíhání.
Cílem § 8 odst. 1 TŘ je zajistit OČTŘ přístup k informacím, které nejsou běžně k dispozici, zejména k listinám vedeným jinými orgány a soukromými subjekty. Ustanovení má výrazný veřejnoprávní rozměr: posiluje efektivitu trestního řízení tím, že ukládá adresátům aktivní ediční povinnost. Zákon výslovně nečiní rozdíl mezi subjekty, které v kauze vystupují jako svědci, a těmi, jenž by mohly být následně stíhány; slovní spojení „právnické a fyzické osoby“ je zdánlivě bezvýhradné.
Čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zaručuje, že „obviněný nesmí být donucován k výpovědi“ a analogicky ani k jinému aktivnímu jednání, které by vedlo k jeho vlastnímu usvědčení. Ústavní soud rozšířil tuto ochranu i na právnické osoby (III. ÚS 451/04), a to s poukazem na zákaz obcházení ochrany poskytované fyzickým osobám prostřednictvím právnických osob. Legislativně je princip konkretizován v § 78 odst. 3 TŘ, jenž stanoví, že nikoho nelze nutit k předložení věci, která může sloužit jako důkaz proti němu. Z judikatury Ústavního soudu dále plyne, že sankcionovat obviněného (fyzickou i právnickou osobu) za to, že nevydá sebe-usvědčující listinu, je protiústavní.
Rozhodující kritéria pro aplikaci
Pro určení, které z obou ustanovení má v konkrétním případě převážit, se uplatňuje dvoustupňový test:
- Procesní status právnické osoby
- Pokud společnost vystupuje jen jako třetí osoba či svědek, princip nemo tenetur se neuplatní a povinnost vydat dokumenty podle § 8 TŘ trvá.
- Jakmile však společnost nabude postavení podezřelé či obviněné, popř. existuje „reálná hrozba obvinění“ (typicky probíhající úkony směřující jednoznačně proti ní), vstupuje do hry ochrana podle § 78 odst. 3 TŘ.
- Povaha vyžadovaných dokumentů
- Neutrální či cizí písemnosti (např. listiny vztahující se k jinému subjektu) firma vydat musí – nevzniká riziko sebeobvinění.
- Potenciálně inkriminující podklady (např. interní korespondence, zprávy apod.) může obviněná právnická osoba odmítnout předložit, protože by tím aktivně napomáhala svému stíhání, nicméně u společnosti, která není podezřelá, povinnost vydat listiny převládá (přesto je doporučeno zkoumat, zda již nevzniká „reálná hrozba obvinění“).
Teprve při kumulativním naplnění obou kritérií – (i) obvinění či hrozby obvinění a (ii) usvědčujícího charakteru dokumentu – získává přednost § 78 odst. 3 TŘ a právnická osoba se může legitimně bránit.
Důsledky odmítnutí a postup orgánů
V praxi to znamená, že člen orgánu korporace či jeho pověřený zástupce nemusí orgánům činným v trestním řízení dobrovolně poskytovat dokumenty, data ani vyjádření, které by prokazovaly vinu právnické osoby. Odepření takové součinnosti je legálním výkonem práva na obhajobu, nikoli obstrukcí, a orgány činné v trestním řízení by za něj neměly ukládat sankce (např. pořádkové pokuty). Pokud by přesto k postupu dle § 66 TŘ neoprávněně přistoupily, můžete se bránit opravnými prostředky.
Reakcí orgánů činných v trestním řízení ovšem může být využití procesních institutů nuceného zajištění věci – zejména odnětí dle § 79 TŘ nebo domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor na základě soudního příkazu. Právnická osoba pak musí úkon pasivně strpět, nesmí mu aktivně bránit.
Je také důležité zmínit, že právo nevydat usvědčující důkazy není absolutní ochranou pro jakékoli chování. Nemo tenetur neomlouvá například maření vyšetřování, jakým by bylo úmyslné zničení dokumentů či manipulace s důkazy poté, co se společnost dozví o probíhajícím šetření. Takové jednání může naplnit znaky samostatných trestných činů (maření spravedlnosti, padělání a pozměnění veřejné listiny, maření výkonu úředního rozhodnutí, legalizace výnosů z trestné činnosti apod.). Zásada zákazu nucení k sebeobviňování znamená čistě to, že firma smí zachovat svou pasivitu, nikoli že by směla aktivně bránit spravedlnosti.
Specifika hranice „reálné hrozby obvinění“
Judikatura Ústavního soudu zdůrazňuje, že ochrana nemo tenetur se spouští nejen v okamžiku formálního zahájení stíhání, ale i tehdy, kdy konkrétní kroky orgánů činných v trestním řízení nepochybně směřují k obvinění dané osoby.
Naopak pokud orgány žádají vydání dokumentů, které se netýkají protiprávní činnosti korporace, nebo pokud tato vystupuje jen jako svědek/třetí osoba v cizím řízení, obecně platí povinnost vyhovět. V praxi proto musí management zhodnotit, zda policejní dožádání není již faktickým útokem na firmu jako budoucího pachatele. Pokud ano, výjimka z ediční povinnosti se uplatní.
Shrnutí
Rozhraní mezi § 8 a § 78 odst. 3 TŘ tedy není formální, ale materiální: záleží na tom, zda by vydání dokumentu představovalo aktivní sebeusvědčující úkon obviněné právnické osoby. Je-li odpověď kladná, má přednost zákaz nucení k sebeobviňování. Ve všech ostatních situacích zůstává ediční povinnost podle § 8 TŘ plně účinná.
