Lhát se nemá. Snaha vyhnout se právnímu postihu, zlepšit svou pozici či snížit náklady však může osoby zlákat k vědomému předložení nepravdivých podkladů. Stačí si něco trochu přibarvit, na něco úmyslně zapomenout a může stát, že obdržíte předvolání k podání vysvětlení pro podezření ze spáchání podvodu. Trestní právo uvádění jiných v omyl nenechává bez následků, jestliže i jen pouhá snaha je natolik společensky škodlivá, že nepostačuje morální odpovědnost pachatelů.
Překvapivě však podle toho, kde se osoba lži dopustila – zda v řízení před civilním soudem, správním úřadem, katastrem nemovitostí či například Úřadem průmyslového vlastnictví – nebyly trestní následky až donedávna jednotné. Tento článek má proto za účel na jednom místě shrnout v jakých případech lze uvedení nepravdy před orgány moci veřejné považovat dle aktuální praxe za protiprávní jednání s panující hrozbou trestu odnětí svobody a jak tomu bylo dříve.
Uvádění správních orgánů v omyl
Nejprve se podíváme na uvádění v omyl správních orgánů, neboť v jejich případě zůstala judikatura po celou dobu jednoznačná – před nimi se nevyplácí lhát nikdy, pokud má být motivem obohacení pachatele. Správní orgány nejsou místem, kde by ze strany státního úřadu mělo docházet k nalézání práva. Neexistuje totiž ani protistrana, která by mohla znát skutečný stav věci a měla tedy možnost tvrzení žadatele jednoduše vyvrátit.
Protiprávní je proto jak podání návrhu ke katastru nemovitostí na základě zfalšované kupní smlouvy (8 Tdo 42/2004), tak předložení nepravdivých informací katastrálnímu úřadu, který má k takovému převodu vydat povolení. V omyl nelze uvádět ani Energetický regulační úřad, pokud se žadatel domáhá vystavení licence dle předstírané existence zabudovaných fotovoltaických panelů (4 Tdo 968/2016). Zcela shodně postižitelné je podvedení stavebních úřadů, úřadů práce, báňských úřadů, ministerstev, licenční správy a mnohých dalších.
Všechny situace, kdy je správní orgán uveden v omyl a na základě nesprávného zjištění skutkového stavu vydá rozhodnutí, které vede k neoprávněnému obohacení jedné strany a zkrácení majetku druhé strany, naplňují objektivní stránku podvodu dle § 209 trestního zákoníku. Mezi neoprávněným obohacením a zkrácením majetku poškozeného je totiž dána příčinná souvislost právě v podobě uvedení orgánu moci veřejné v omyl.
Podvod soudu v občanskoprávním řízení
V případě civilních řízení byla až donedávna situace složitější a její řešení záviselo na předmětu jednání. Pokud osoba uvedla nepravdivé skutečnosti s cílem získat neoprávněný prospěch v dědickém řízení, dopustila se trestného činu, a to přestože podvedeným v takovém případě není soud, ale ostatní dědicové, kteří v důsledku omylu mohli uplatňovat své nároky v odlišném rozsahu, než by učinili při znalosti pravého stavu věcí (3 Tdo 1247/2009).
Naopak při běžném řízení, vedeném tedy nikoliv notářem jako soudním komisařem, až donedávna trestný čin podvodu vůči soudu úmyslným uváděním nepravých informací spáchat možné nebylo. Tento přístup dlouhodobě vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 08.04.2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, které bylo publikováno jako R 24/2006 tr. Podle něj uváděním vědomě nepravdivých tvrzení před soudem z pozice účastníka, zejména pak z hlediska žalobních tvrzení, nebylo možné naplnit skutkovou podstatu podvodu. Soud při sporném řízení nebylo možné uvést v omyl, neboť žalovaný má vždy možnost bránit se a na nepravdivost tvrzení žalobce upozornit. Pokud by tomu mělo být jinak, podezřelým z trestného činu by byl každý účastník civilního sporného řízení, který neunesl důkazní břemeno.
Následně byly závěry vztahující se původně pouze na sporná civilní řízení rozšířeny rozsudkem ze dne 25.02.2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010 i obecně na veškerá řízení nesporná, neboť zejména v nich je povinností soudu z vlastní činnosti objasnit skutečný stav věci a provést jiné než navržené důkazy. V daném případě došlo ze strany Nejvyššího soudu k přímému zproštění osoby odsouzené za podvod spočívající v přihlášení neexistující pohledávky do dědictví na podkladě exekutorského zápisu o zápůjčce se zfalšovaným podpisem zůstavitele. Pro zajímavost lze uvést, že v tomto případě mělo jít o škodu ve výši 10 milionů korun a pachatel byl původně odsouzen k pěti letům trestu odnětí svobody. Ministryně spravedlnosti však odsouzeného „zachránila“ právě svou stížností pro porušení zákona založenou na nemožnosti naplnění objektivní stránky podvodu ve vztahu k soudu. Obdobně se k nesporným řízením vyjádřilo i stanovisko trestního kolegia ze dne 16.06.2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, uveřejněné pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr.
Tato rozhodnutí však byla dlouhodobě kritizována, neboť ve své podstatě motivovala účastníky k předkládání falešných podkladů soudům bez rizika jakéhokoliv postihu. Jelikož se však jednalo o takzvané „sbírkové judikáty“, tedy takové, na jejichž publikaci se kdysi dohodl ediční senát, k jejich překonání nedostačovalo rozhodnutí „běžného“ tříčlenného senátu Nejvyššího soudu.
Zdálo se, že k obratu judikatury dojde již v případu sp. zn. 5 Tdo 533/2018. Soudci v usnesení ze dne 18.04.2019 důrazně zpochybnili dosud aplikované vyčleňování soudu z okruhu objektivní stránky trestného činu podvodu. Konstatovali, že pokud pachatel uvede soud (typicky rejstříkový či správní) v omyl a v jeho důsledku jiný soud vydá nesprávné civilní rozhodnutí, které způsobí škodu, nelze trestní odpovědnost automaticky vyloučit. Podvedeným totiž není v takovém případě soud jako všeho znalá státní instituce, nýbrž soudci jako omylné fyzické osoby. V případě vyvození trestné odpovědnosti je nutné rozlišovat případy, kdy žalobce „lživými tvrzeními či falešnými důkazy klamal soud, aby získal neoprávněný prospěch“ a případy, kdy pouze nebyl skutkový děj jednoznačně vyjasněn. Těsně před vydáním rozhodnutí trestního kolegia však dovolatel vzal svůj opravný prostředek zpět a Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než se nadále oficiálně řídit rozhodnutím z roku 2005.
K závazné změně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu tak došlo až dne 19.03.2024, kdy bylo velkým senátem vydáno usnesení sp. zn. 15 Tdo 960/2023, které závěry uvedené v předchozím odstavci bez dalšího převzalo, a to jak v případě civilního řízení sporného i nesporného.
Závěr
Lze tedy uzavřít, že pokud v dnešní době účastník správního nebo civilního řízení úmyslně uvede nepravdivé informace, v jejichž důsledku bude jinému způsobena škoda převyšující 10.000 Kč nebo se sám o tuto částku obohatí, lze očekávat jeho trestní stíhání pro přečin podvodu. K samotnému následku ani nemusí dojít, neboť trestná je i příprava podvodu, pokud by jím měla být dotčena částka převyšující 10 milionů korun.
Před jakýmkoliv vědomým lhaním tedy vždy zvažte, zda Vám potenciální výhoda stojí za to riskovat trest odnětí svobody, protože věřte, že následná lítost nad promyšlenou a úmyslnou lží nebývá soudy často zohledňována jako upřímná. Pokud si o Vaší situaci budete chtít promluvit a vyvarovat se hašení ohně ohněm, rádi Vám pomůžeme. V dalších článcích si představíme, jaké dopady může mít uplatňování nepravd v trestním řízení z pozice obviněného, svědků a znalců a jak je to s trestným činem maření spravedlnosti dle § 347a tr. zákoníku. Protože však i příslušníci orgánů činných v trestním řízení jsou stále pouze lidmi a při snaze usvědčit vinu podezřelého se mohou nechat unést svým přesvědčením, podíváme se někdy příště i na to, jakým způsobem lze řešit zatajení či manipulaci důkazů, ať už se nacházíte na straně strážců zákona či poškozených jejich jednáním.
