Zásada nemo tenetur se ipsum accusare (nikdo není povinen obviňovat sám sebe) patří k základním pilířům spravedlivého procesu. V kontextu trestního práva tato zásada znamená zákaz nutit obviněného k aktivní součinnosti při vlastním usvědčování. Ačkoli byla historicky formulována ve vztahu k fyzickým osobám, v dnešní době má zásadní význam i pro právnické osoby, které mohou být v České republice trestně stíhány na základě zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tzv. „ZTOPO“). Pro obchodní společnosti a jiné právnické osoby je tak důležité rozumět, jak daleko sahá právo nevypovídat a neobviňovat sebe sama, zejména když po nich orgány činné v trestním řízení požadují vydání firemních dokumentů či jinou součinnost. Cílem tohoto článku je vysvětlit právní rámec a aktuální judikaturu k této problematice, včetně dopadů pro praxi statutárních orgánů a managementu firem.
Právní rámec zásady nemo tenetur
V českém právu je zákaz nucení k sebeobviňování zakotven na ústavní úrovni i v podrobné procesní úpravě. Listina základních práv a svobod garantuje v čl. 37 odst. 1 právo každého odepřít výpověď, pokud by sobě nebo osobě blízké způsobil nebezpečí trestního stíhání. Toto ustanovení používá pojem „každý“, což zahrnuje nejen fyzické, ale i právnické osoby. Dále čl. 40 odst. 4 Listiny stanoví, že obviněný nesmí být zbaven práva odepřít výpověď. Z uvedených principů vyplývá, že nikdo (ani firma) nemůže být nucen aktivně vytvářet či předkládat důkaz, který by ho usvědčoval z trestné činnosti.
Na úrovni zákonů je zásada nemo tenetur promítnuta do řady konkrétních ustanovení trestního procesu. Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), neobsahuje obecné prohlášení této zásady, ale zakotvuje ji v konkrétních právech a povinnostech stran řízení. Klíčové je zejména ustanovení § 78 odst. 3 trestního řádu, které výslovně zakazuje nutit kohokoli k předložení nebo vydání věci, jež může sloužit k jeho usvědčení. Jinými slovy, obviněný (včetně právnické osoby v pozici obviněné) nemusí na výzvu policie či soudu vydat důkazní materiál, který by ho sám usvědčoval. Tato zákonná úprava, označovaná někdy jako ediční povinnost s výjimkou nemo tenetur, konkretizuje ústavní zákaz sebeobviňování – (podrobněji rozepsána v samostatném článku na našem webu). Trestní řád dále garantuje obviněnému právo nevypovídat (§ 33 odst. 1) a svědkům umožňuje odepřít výpověď, pokud by způsobili trestní stíhání sobě či osobě blízké (§ 100 odst. 2).
ZTOPO zavedl od roku 2012 trestní odpovědnost právnických osob a přizpůsobuje pravidla trestního řízení pro potřeby stíhání firem. Stanoví například, že právnická osoba musí být v řízení zastoupena (typicky členem statutárního orgánu či zmocněným zástupcem), kterému náleží všechna procesní práva obviněného. ZTOPO ani trestní řád nikde nevylučují uplatnění práva mlčet či nevydat usvědčující materiál pro právnické osoby – naopak, z logiky věci má i firma jako obviněná obdobné postavení jako fyzická osoba obviněný. Zásada rovnosti stran a právo na obhajobu tedy vyžaduje, aby právnické osoby měly v podstatě stejná obranná práva jako obviněná fyzická osoba, včetně možnosti uplatnit nemo tenetur. Ústavní soud k tomu ostatně dovodil, že odlišný přístup by umožnil nepřípustné obcházení práva nevypovídat – například by orgány činné v trestním řízení mohly získávat důkazy proti fyzickým osobám prostřednictvím donucení firem, pokud by firmám ochrana odepřena nebyla. Lze proto uzavřít, že zákaz nucení k sebeobviňování se vztahuje nejen na jednotlivce, ale i na právnické osoby (fakticky na jejich statutární orgány či zaměstnance, kteří za ně v řízení jednají). Samozřejmě, na rozdíl od fyzických osob se u právnických osob neuplatní některé instituty jako výpověď proti “osobě blízké” – korporace nemá „příbuzné“, které by tímto mohla krýt.
Judikatura Ústavního soudu a českých soudů
Klíčové principy nemo tenetur v českém trestním procesu byly formulovány Ústavním soudem v řadě nálezů již před zavedením odpovědnosti právnických osob, avšak jejich závěry se vztahují obecně na každého obviněného.
Nález ÚS sp. zn. II. ÚS 118/01 (2003) zdůraznil, že v řízení směřujícím proti určité osobě nelze tuto osobu donucovat pod hrozbou pokuty k součinnosti spočívající v předložení důkazu, který by ji mohl usvědčovat. Uložení pokuty za nevydání listiny obsahující sebeusvědčující informace porušuje právo na spravedlivý proces a zákaz nuceného sebeobvinění. Orgány činné v trestním řízení v takové situaci musejí postupovat jinak – zejména použít prostředky jako domovní prohlídka či odnětí věci, při nichž je nositel důkazů v pasivní roli.
Na uvedený nález navázala další judikatura Ústavního soudu. V nálezech sp. zn. I. ÚS 431/04, III. ÚS 451/04, II. ÚS 255/05 a dalších opakovaně potvrdil, že opatřování důkazů podpořené hrozbou pořádkové pokuty naráží na ústavní limity plynoucí z práva na obhajobu. Z nálezu III. ÚS 451/04 (2006) výslovně vyplynulo, že právo nevypovídat neplatí jen pro fyzické osoby, ale i pro osoby právnické, jinak by docházelo k popření smyslu nemo tenetur. V praxi to znamená, že firma vystupující v procesu jako obviněná nemůže být sankcionována za to, že odmítne sama dodat důkazy proti sobě – stejně jako jednotlivec nemůže být donucen svědčit proti sobě.
Je třeba zdůraznit rozdíl mezi aktivním předáním důkazů ze strany obviněného a pasivním strpěním úkonů orgánů. Ústavně konformní výklad zásady nemo tenetur připouští, že pokud si orgány opatří důkazy samy (např. zajištěním věci při prohlídce), nejde o porušení zákazu sebeobviňování. Naopak vynucovat aktivní jednání obviněného (např. výslovné doznání nebo vydání listin) je zakázáno, pokud by takové jednání vedlo k jeho usvědčení. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že odejmutí věci (při němž je dotčená osoba v pasivní roli a musí strpět postup orgánů) nepředstavuje nepřípustné donucení. Jinak řečeno, policie může potřebné dokumenty zajistit například na základě soudního příkazu, ale nesmí obviněného trestat za to, že je sám dobrovolně nevydal.
Důsledky pro praxi a doporučení
Pro právnické osoby a jejich statutární orgány z výše uvedeného plynou významné praktické implikace. Pokud je proti společnosti vedeno trestní řízení (firma má status podezřelého, obviněného), má právo chránit sama sebe před aktivním sebeusvědčením. Pokud by na takový nátlak přesto došlo, firma má možnost bránit se právní cestou – opřít se o judikaturu Ústavního soudu a čl. 40 odst. 4 Listiny, případně věc v konečném důsledku po využití všech zákonných opravných prostředků eskalovat ústavní stížností.
Na druhou stranu je nutné postupovat uvážlivě a rozlišovat situace, kdy má právnická osoba právo mlčet, od situací, kdy má povinnost součinnosti. Nemo tenetur chrání před donucením k sebeobvinění – nevztahuje se tedy na případy, kdy po společnosti není požadováno nic sebeusvědčujícího. Například pokud orgány žádají vydání dokumentů, které se netýkají protiprávní činnosti korporace, nebo pokud tato vystupuje jen jako svědek/třetí osoba v cizím řízení, obecně platí povinnost vyhovět. V praxi však často není jednoznačné, zda konkrétní požadavek může firmu usvědčit – zde je na místě právní analýza a opatrnost.
Pokud orgány činné v trestním řízení přikročí k domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor, je právnická osoba povinna strpět výkon tohoto příkazu (nikoli mu bránit), avšak stále platí, že její zástupci nemusejí nad rámec povinností sami usnadňovat usvědčení korporace.
Závěr
Zákaz nucení k sebeobviňování představuje základní záruku spravedlivého procesu, která se vztahuje i na právnické osoby jako na subjekty trestního řízení. České právo – podpořeno judikaturou Ústavního soudu – stojí na principech, že žádná obviněná osoba či firma nesmí být donucena aktivně přispět k vlastnímu usvědčení. Tato zásada chrání obviněné před zneužitím moci a zachovává rovnováhu: důkazní břemeno zůstává na státu. Zároveň platí, že firmy nemohou zneužívat nemo tenetur k obstrukcím – musí strpět zákonné zásahy a nemohou mařit spravedlnost.
Pro právnické osoby je tedy podstatné, že její zástupci mají právo mlčet, a to nejen obrazně (nevypovídat), ale i doslova – nemusejí „mluvit“ prostřednictvím svých dokumentů, pokud by tím proti zastupované korporaci skládali důkazy. Každá situace vyžadující vydání citlivých podkladů by proto měla být posouzena optikou nemo tenetur.
Doporučujeme, aby statutární orgány vždy konzultovaly postup s advokátem, pokud obdrží od orgánů činných v trestním řízení či jiné autority výzvu k vydání podkladů nebo k vysvětlení určité záležitosti. Právní zástupce vyhodnotí, zda poskytnutí informací nehrozí přímým sebeobviněním společnosti, a poradí, jak legálně postupovat (např. zda lze odepřít vydání věci s odkazem na § 78 odst. 3 tr. ř., případně jak formulovat výhrady).
